Mesquite neboli Prosopis glandulosa, P. velutina, P. pallida, P. alba a dalších minimálně 40 druhů této rostliny, pochází ze Střední Ameriky – domovinou je pravděpodobně Mexiko. Roste v teplých a suchých oblastech – vydrží dlouhou dobu bez vody; v případě potřeby umí svým hlavním, hluboko sahajícím kořenem využít vodu hluboko v podzemních vrstvách a navíc pomocí symbiotických kořenových bakterií dokáže získat vzdušný kyslík. Dřevinu mesquite česky nazýváme naditec jehnědokvětý – Prosopis juliflora.
Latinsko – americký prosopis již byl rozšířen i na dalších kontinentech (Severní Amerika, Afrika, Jihovýchodní Asie, Austrálie, ale i na některých ostrovech jako Madagaskar či ostrovy Karibiku, také v Indii), avšak pro svůj agresivní růst se stal v mnohých světových oblastech nežádoucí. Zamořuje totiž pastviny, čímž ubývá potrava pro zvířata, a likviduje spoustu cenných rostlin v daných lokalitách.
Mesquite patří do čeledi bobovitých a vyrůstá jako keř nebo strom a známé jsou i popínavé druhy. Větve jsou trnité, dřevinu je možné splést si s akácií. Plody jsou nepukavé lusky, v nichž jsou – ve sladké buničině – uložena semena. Ta obsahují bílkoviny, fruktózu, minerály a vlákninu.
Díky fruktóze jsou vhodné pro diabetiky, pro množství bílkovin se hodí pro vegany a vegetariány. Jako sladidlo lze použít jak do nápojů – čaj, káva, koktejly, tak i při pečení sladkých moučníků.
Indiáni používali lusky odjakživa jako potravinu i léčivo. Letní oranžová míza z větví sloužila jako mast na popáleniny, k hojení řezných ran, s vodou ke kloktání při bolestech v krku a údajně měla příznivý účinek i na podrážděný žaludek. Dnes tato pryskyřice slouží coby přírodní lepidlo. Z lusků Indiáni nejen že mleli mouku a pekli chleba, ale konzumovali je čerstvé, sušené i vařené a takto jsou v tamních kuchyních používané dodnes. Mesquite je navíc zdrojem kvalitního tvrdého dřeva.
